Meziplanetární hmota

1. Lízači Slunce

Rekordmani meziplanetární hmoty, jenž se nejvíce přibližují ke Slunci. Jedná se o několik výjimečných skupin komet. Každá skupina vznikla rozpadem původně jednolitého kometárního tělesa, které se dostalo příliš blízko ke Slunci vlivem planetárních gravitačních poruch. Tělesa těchto skupin rychle zanikají a systémy nemají dlouhou životnost na astronomické poměry. Nejblíže ke Slunci se přibližují komety Kreutzovy skupiny, ty prolétají méně než 2 sluneční poloměry nad jeho povrchem. 6 – 12 poloměrů Slunce se dostávají krátkoperiodické komety skupin Krachtovy, Marsdenovy a Meyerovy.

2. NEA a komety

Dále od Slunce až po pás planetek se nachází mnoho zbloudilých těles – planetek, které byly gravitačními poruchami umístěny na nestabilní dráhu blíže Slunci, jiné jsou mrtvá kometární jádra, která přišly o veškeré zásoby vody a zmrzlých plynů. Jedná se o skupiny asteroidů nazvaných Apolo, Amor a Aten. Některé z těchto těles se mohou dostat na dráhu křižičů Země a od toho se odvozuje název NEA (Near-Earth Asteroid). V blízkosti Země také pozorujeme nejvíce komet. To je dáno tím, že se v této vzdálenosti nejvíce projevuje kometární aktivita. Komety dělíme do dvou základních skupin – ekliptikální a s izotropním sklonem. Ekliptikální komety mají malý sklon dráhy a patří mezi ně krátkoperiodické komety, obíhající Slunce jednou za několik (maximálně několik desítek) let. Mezi komety s izotropním sklonem patří komety skupiny Halley, dále dlouhoperiodické komety s dobou oběhu v tisících až statisících let a pak dynamicky nové komety přicházející poprvé z Oortova oblaku. Právě kometární aktivita a kolize asteroidů uvolňují značné množství prachu, který pomalu po spirále padá do Slunce. Můžeme jej pozorovat v okolí Slunce jako tzv. Zodiakální pás a pokud tyto částice (meteoroidy) zasáhnout atmosféru pozorujeme tzv. meteor, nebo v případě větších tělísek tzv. bolid. Pokud je úlomek dostatečně velký, může proniknout až k povrchu Země, tyto dopadlá tělesa pak nazýváme meteority.

3. Pás planetek

Mezi Marsem a Jupiterem se nachází slavný pás planetek. Na místě kde astronomové původně hledali další planetu se nachází několik planetárních nedodělků a stovky tisíc úlomků, které se především díky rušení Jupiteru nikdy nemohly spojit a vytvořit planetu. Většina těles na tomto místě je uzavřena v takzvaných rezonancích s Jupiterem, díky kterým se mu po miliardy let úspěšně vyhýbají a mohou tak obíhat po stabilních drahách kolem Slunce. Občas mezi planetkami pozorujeme tzv. „komety hlavního pásu“, nejedná se ovšem o komety v pravém slova smyslu, ale jedná se o vzácné exploze způsobené prohřátím podpovrchových zásob plynu a vody nebo srážkou s jiným tělesem.

4. Kentauři

Vzhledem k tomu, že krátkoperiodické komety mají jen omezenou životnost, musí se odněkud stále dynamicky doplňovat. Oním mezistupněm mezi krátkoperiodickými kometami a jejich místem původu jsou tzv. Kentauři. Tělesa s oběžnou dobou v desítkách let s přísluním za planetou Jupiter. Většina je klasifikována jako planetky, ale u některých byla zaznamenána kometární aktivita. Má se za to, že se jedná o zatím neaktivní jádra komet, které jsou gravitačními poruchami transportována do vnitřních částí Sluneční soustavy, kde pak dojde k jejich rozpadu a nahradí předešlou populaci krátkoperiodických komet.

5. Kuiperův pás

Místo původu ekliptikálních komet. Jedná se o pozůstatky mnohem většího útvaru, tvoří vnější okraj původního rozsáhlého oblaku komet vzniklých na počátku Sluneční soustavy. Většina kometárních jader byla ovšem z těchto oblastí vymetena až na zlomek, který tvoří dnešní Kuiperův pás. Stejně jako u pásu planetek i zde se nacházejí tělesa, jejich oběžná doba je v rezonanci s Neptunem a tak se této planetě dlouhodobě vyhýbá a je tak na stabilní dráze. Největším příslušníkem těchto těles je trpasličí planeta Pluto, která patří ke skupině těles s oběžnou dobou v rezonanci 2:3 k Neptunu. Vzhledem k původu těles z Kuiperova pásu z vnějšího okraje původního diku lze u komet pocházejících odtud očekávat mírně odlišné složení od běžného vzorku komet přicházejících z Oortova oblaku.

6. Rozptýlený pás

Jedná se o nejzazší místo ve Sluneční soustavě, kde jsme schopni současnou technikou pozorovat ještě nějaká tělesa. Jedná se o místo přechodu mezi Kuiperovým pásem a vnitřním Oortovým oblakem. Neaktivní zmrzlá kometární jádra, vymetená gravitačními poruchami na výstředné dráhy, mnohé z nich zasahují v perihelu do Kuiperova pásu, ale pak se vzdalují na stovky i tisíce AU daleko s oběžnou drahou v desetitisících let.

7. Oortův oblak

Tento útvar nebyl nikdy přímo pozorován, jeho existence ovšem vyplývá z drah pozorovaných komet. Ty k nám totiž zdá se míří ze zhruba kulovitého útvaru zasahujícího až 200 000 astronomických jednotek daleko, tedy ve 2/3 vzdálenosti k nejbližší hvězdě Proxima Centauri. Oortův oblak měl vzniknout na počátku Sluneční soustavy, jedná se o tělesa, které byly uvedeny na značně výstředné dráhy gravitací velkých planet, ale nedosáhly únikové rychlosti ze Sluneční soustavy. Nebo jí dosáhly ale než se stihly dostat do bezpečné vzdálenosti, byly vráceny našemu Slunci gravitaními poruchami jiných hvězd nebo molekulárních mračen. Tyto gravitační poruchy právě způsobily dnešní pozorovatelnost "nových" komet v blízkosti Slunce. Právě gravitační rušení okolních hvězd mohlo nasměrovat některé komety do vnitřní části Sluneční soustavy, jiné zas definitivně vypudilo pryč od Slunce. Je také možné, že v rané fázi vývoje byly setkání s hvězdami častější a hvězdy si mohly při blízkých průletech některé komety vyměnit. Existuje tak reálná možnost, že některé z pozorovaných komet vznikly u cizí hvězdy.

O nás

SMPH sdružuje profesionální i amatérské astronomy, se zájmem o drobná tělesa Sluneční soustavy. Pořádá pozorovací expedice, semináře, popularizuje astronomii a poskytuje pomoc začínajícím pozorovatelům.

Kontakt

Jakub Černý: 
kaos@kommet.cz

Podpořte naši činnost darem 60 Kč